Krajky Sedlice Nákupní Košík

HISTORIE SEDLICKÉ KRAJKY

Město Sedlice se nachází v Blatenské pahorkatině na cestě mezi Blatnou a Strakonicemi. Je známo dlouholetou tradicí paličkování krajek. Největšího rozkvětu dosáhlo krajkářství v 19. a počátkem 20. století, kdy se paličkovalo i v okolních vesnicích.

            První písemné záznamy o sedlické krajce najdeme ve starém spise o kraji prácheňském, kde se dovídáme, že výroba krajek v Sedlici se datuje již v 15. století, čímž potvrzuje se domněnka, že právě naše krajkářství je původní slovanské. Jaký druh krajek se v té době vyráběl, nevíme, neboť většina starých krajek se nedochovala díky četným požárům, nebo se stářím rozpadla. Kromě několika málo nezůstalo téměř nic. Jiné záznamy - písemné, či ústní se nenašly.

         Další prameny nás zavádějí až do první poloviny 18.století, kdy byla majitelkou sedlického panství paní Marie Ludmila Černínová z Chudenic.Hraběnka se krajky velmi oblíbila a rozhodla se proto upravit polní robotu žen tak, že její část nahradila paličkováním krajek.
 
   
 
Dokonce vyslala dvě zdejší dívky, aby se v krajkářství zdokonalily. Navštěvovaly soukromou školu Belgičanky madam Ramie a tímto způsobem byly domácí-místní vzory ovlivněny krajkami nizozemskými.

Domácí výroba krajek se zde postupně rozšířila, takže zvláště po zrušení roboty v roce 1848 nacházely ve výrobě a prodeji paličkovaných krajek obživu celé  rodiny.

             Sedlické krajky se těšily veliké oblibě, byly proslulé svou kvalitou a traduje se, že až z Bavor přijížděli kupci, kteří si zde nechávali paličkovat čepce ze zlatých nití, ke kterým se ještě na obrubu přidávaly tylové krajky.

Čepec se skládal z devíti částí. Na každém díle čepce pracovala jedna krajkářka. Všech devět žen pracovalo společně. Kupci každé z nich zaplatil po jednom tolaru, někteří přidávali čokoládu a tolik žádanou kávu, aby byla práce co nejrychleji hotova. Čepce byly vzadu zdobeny sekanými granáty. Vzor byl pleten ze zlatého dracounu, což je niť obtočená kovovým vláknem. 

   

         Čepce na barevných fotografiích pocházejí ze Sedlice a jsou uloženy v depozitu Městského muzea Horažďovice

Základním materiálem pro výrobu paličkované krajky byla jemná bavlněná niť. Z ní se vyráběly krajky především k lidovému kroji - na holubinky, ke zlatým a stříbrným čepcům, ke košilkám a jiným částem oděvů. Některé krajkové motivy obtahovaly krajkářky silnější nití, které se říkalo "špalíček". Loket těchto krajek stál 5 zlatých šajnů.

Sedlické krajkářky byly velmi zručné. Dokázaly paličkovat i ze žíní, do nichž vplétaly slámu.

Pomůcky pro paličkování zůstaly do dnešní doby nezměněny. Je to peřinka, podvinek – mustr, paličky, špendlíky a stávek. Paličky s pláštíkem se vyráběly ze švestkového a bezového dřeva.

     

         Podvinky si ženy kreslily samy. Vypichovala je zručná krajkářka, u které si ostatní ženy vzory kupovaly. Některé motivy se měnily jen málo, a proto starší, zručnější krajkářky paličkovaly krajky často i složité flanderské a valencienské vzory zpaměti.Jiné motivy a vzory byly známy jen na Sedlicku a byly zdejší specialitou.Pro každý vzor měly ženy zvláštní pojmenování – náprstky, vějířky, krejcárky, dvojička, struhátka, ledvinky, kříže, věnečky, myšky, přetrhávané hady, srdíčka aj.......

         Aby se ušetřilo na palivu a světle, scházívaly se krajkářky v době od sv.Václava do sv.Josefa ku společné práci střídavě u některé z nich. Tato společná práce se nazývala ,,fabrika“. Pracovalo se obvykle od 6 do 10 hodin večer.

        Koncem 19. století krajkářství poněkud upadalo. Naštěstí se tohoto domáckého průmyslu ujala mecenáška paní Vlasta Stránecká, majitelka panství z nedalekých Čekanic. Ta prostřednictvím Národní jednoty pošumavské vyslala do Prahy na dvouletý kurs Barboru Dragounovou, která si později k práci přibrala i svou sestru Valburgu.

Roku 1899 zřídila paní Vlasta Stránecká v Sedlici krajkářskou školu, najala prostornou místnost, opatřila vzory i potřebný materiál a na svůj náklad vydržovala i učitelku. Tou se staly střídavě sestry Dragounovy. Zájem byl veliký, v roce založení krajkářské školy se přihlásilo téměř 600 dívek a žen. Počet žákyň se pohyboval obvykle mezi 40 až 80.

     

                 Protože Vlasta Stránecká nejen školu vydržovala, ale po několik let i vykupovala vyrobené krajky, které se jí ne vždy podařilo všechny prodat, finančně se vyčerpala, a tak byla škola 18. června 1907 zestátněna.
                 Krajky odebírala Rakouská společnost pro ženský domácký průmysl ve Vídni, od roku 1919 pak Státní ústav školský pro domácký průmysl v Praze.

   V roce 1915 se ujala správy školy Anežka Hochmutová, v roce 1940 ji vystřídala její sestra Marie, která se snažila udržet činnost krajkářské školy i v době okupace.

  

         Po osvobození v roce 1945 zájem o paličkování neklesal, naopak ještě stoupal. Ředitelství Státního ústavu školského pro domácký průmysl sídlilo i nadále v Praze a poskytovalo sedlické pobočce odborné a umělecké vedení činnosti  

Při listování kronikou zjišťujeme, že se krajkářská škola musela vždy potýkat s velkými potížemi. Největší problémy bývaly s umístěním.

         Do roku 1931, než byla postavena nová budova měšťanské školy, pobývala střídavě na radnici, na děkanství, ve staré škole a jinde. Jen za působení sester Hochmutových se stěhovala asi desetkrát.

Oprávněnou hrdost krajkářek vzbudila v roce 1954 zakázka na výrobu čtyř velikých stór na výzdobu prezidentského a vládního salonku Národního divadla.
Stóry měřily 4,50 x 2 metry a vznikly právě ve stísněném prostředí v č.p. 119. Vznikly podle výtvarného námětu paní prof. Emilie Paličkové a jako materiál byl zvolen přírodní len.
Na jedné stoře pracovaly 4 krajkářky. Krajka se skládala z půlmetrových pruhů. Které se nakonec k sobě sešily. Každý díl story byl vypracován se 150 páry paliček.

  

               Po mnoha ústrcích došlo ke kýženému obratu.V roce 1955 poskytlo ministerstvo školství 250.000,- Kč na brigádnickou stavbu samostatného pavilonu krajkářské školy. V únoru 1957 byla nová školička dostavěna a odevzdána svému účelu. Však se o ni tehdejší krajkářky zasloužily! Dochované fotografie hovoří o brigádách, při kterých ne už nejmladší ženy krajkářky včetně paní učitelky drží v rukou místo paliček mnohem hrubší nástroje: lopaty, krumpáče, kolečka a cihly.

 

                

       Když odešla M. Hochmutová do důchodu, stala se v roce 1963 ředitelkou sedlické krajkárny zdejší rodačka Růžena Kolářová, která zde působila jako učitelka už v letech 1953-55 a 1959-62. Vedla školu až do června roku 1992, tedy téměř 30 let. I ona, jako její předchůdkyně, milovala kraječky nade vše a hodně vykonala pro propagaci sedlického krajkářství.

            V roce 1964 byl Státní ústav školský po domácký průmysl přeměněn na Školský ústav umělecké výroby a podřízen přímo ministerstvu školství a kultury.

Po odchodu paní R. Kolářové do důchodu počala od podzimu 1992 řídit běh školy paní učitelka Jana Šilhanová, roz. Doubková, rodačka z nedalekých Mužetic.


Anežka a Marie Hochmutovi              Růžena Kolářová                                                       Jana Šilhanová

Krajkářská škola pokračovala i nadále v tradici. Vychovávala krajkářky schopné čelit svými krajkami výrobkům i ze zahraničí.

Paličkování se vyučovalo formou veřejných kurzů pro děti a dospělé.Po absolvování kurzu a po splnění základních osnov pro ručně paličkovanou krajku dostávala krajkářka osvědčení.

Po zrušení Školského ústavu umělecké výroby v Praze roku 1999 došlo i k oficiálnímu zrušení Krajkářské školy v Sedlici jako státní instituce. Pobočky v jednotlivých regionech přebírají Domy dětí a mládeže, v Sedlici SOU textilní a OU Strakonice.V Praze zůstává pouze Střední umělecká škola textilních řemesel.

SOU textilní za přispění obce Sedlice podporovalo stále zájmovou uměleckou činnost, která i nadále probíhalo formou veřejných kurzů pro všechny věkové kategorie.

Zároveň na středním odborném učilišti vzniká od 1. září 1999 nový obor Ruční krajkářka.Tento obor byl tříletý a studentky se učí nejen ručně paličkované krajce, ale i jiným ručním technikám.Obor byl ukončen složením ústní a praktické zkoušky a získáním výučního listu pro obor Ruční krajkářka.
Ve školním roce 2000/2001 pro obor krajkářka se žádná studentka nepřihlásila a tento obor byl později zrušen.

          V roce 2000 byl zpracován projekt revitalizace sedlické krajky v rámci programu SAPARD. Cílem projektu je zachování staleté tradice krajkářské výroby, vytvoření pracovních příležitostí a zajištění možnosti doplňkového příjmu pro místní obyvatele. Vzniká nový právní subjekt Sedlická krajka – veřejně prospěšná společnost. Majetek bývalé krajkářské školy je převeden pod správu obce.

             V Sedlici byl v rámci tohoto projektu v roce 2003 slavnostně otevřen obchod, kde Sedlická krajka prezentuje své výrobky,nabízí k prodeji pomůcky určené na výrobu krajek a pořádá výukové kurzy pro děti i dospělé.

    

 

 

 

© Funda.name